Přítel...

17. května 2018 v 22:15 |  Kapitola II.
Zatím jsem vůbec nezmínila, že jsem v té době měla přítele. Libora... Byl to můj první vážný vztah. Vlastně nás obou. Byla to taková ta idilická láska. Neexistovaly mezi námi žádné rozbroje. Nebylo nic, co by nás mohlo rozdělit. Až na jednu věc.

Dokázali byste se dívat na to, jak si ubližuje ten, koho máte opravdu rádi? Až teď s odstupem času začínám chápat, že sledovat utrpení druhého a nevědět, jak mu pomoct, je nejhorší pocit na světě. Ta bezradnost...

Jistě to znáte. První měsíce zamilovanosti... Toužíte být pořád spolu. Usínat vedle sebe, stejně tak se i probouzet. Být tu jeden pro druhého, dennodenně. Najednou uplyne několik měsíců a vy si začnete uvědomovat spoustu věcí, které vás v zaslepení té zamilovanosti vůbec nezajímaly. Jak se mají moji přátelé? Randí moje nejlepší kamarádka stále s tím namyšleným studentem z vedlejší třídy? Už je z mého kamaráda strýček? Nevěděla jsem o svých přátelích nic. Starala jsem se jen o sebe a o to, abychom byli s Liborem každičkou volnou chvíli spolu. Všeho moc škodí, říká se. A mě v tu chvíli rozesmutnilo, že jsem šťastná, ale vlastně se o to štěstí nemám s kým podělit. Jsme lidé. Jsme určeni k tomu žít ve skupinách. Ať už jsou to přátelé, rodina nebo kolegové. A mít kolem sebe přátele, to je nesmírně důležité. Alespoň pro mě... A proto jsem se rozhodla to změnit.

Jak těžké může být najít zlatý střed mezi trávením času s přítelem a trávením času s přáteli? Běžně to není žádný problém. Pokud váš přítel nemá z nějakého důvodu pocit, že trávením času s přáteli mu dáváte najevo nezájem o váš vztah. Co si vyberete? Budete raději pořád se svým přítelem, abyste mu ukázali svou lásku? Nebo se i přes jeho očividný nesouhlas budete řídit svými vlastními pocity?

Ze začátku to fungovalo. Vídala jsem se více s přáteli. A když jsme se nemohli vidět, psali jsme si alespoň na facebooku. I tyhle online konverzace mi velice chyběly. Měla jsem opět kamarády, kterým se mohu svěřit se všemi problémy. Jenomže postupně naše komunikace probíhala právě pouze přes internet. Libor vymýšlel stále více a více programů pro náš společný volný čas. Nemohla jsem odmítnout. Nebo ano?

Vždy máme možnost volby. Často si neuvědomujeme, že záleží jen na nás, pro co se rozhodneme. Žádná volba není špatná ani správná. Je to zkrátka naše volba. A já se vždy rozhodla pro Libora. Cenila jsem si toho, že jsme s přáteli v kontaktu alespoň přes sociální sítě. Moje nejlepší kamarádka Yvet zrovna prožívala těžké chvíle a snažila jsem se jí být oporou alespoň touto cestou. Shodou okolností byla Yvet bývalá přítelkyně Libora. Ani jedna jsme v tom nikdy neviděly problém, pokud zůstane naše přátelství mezi námi. Tak nějak jsme si myslely, že pro Libora by to nebylo příjemné.

Psát si s někým je fajn, ale povídat si z očí do očí je něco docela jiného. Postupem času jsem si připadala čím dál více svázaná. Svázaná v romantickém a krásném vztahu. Je vůbec možné si na něco takového stěžovat? Každý přece touží mít láskyplný vztah, no ne?

"Je to jen kafe s kamarádkou. Odpoledne budeme zase spolu."
Věta, kterou jsem sdělila Liborovi jedno ráno. Cítila jsem, že potřebuji čistě dívčí sedánek a probrat vše, co s ním zkrátka probrat nemohu. Nicméně Libor neměl vůbec žádné porozumnění.
"Vždyť si s Yvet pořád píšete. To, co proberete u kávy, můžete probrat večer na chatu." Uvedl svůj proslov a pokračoval vyjmenováváním věcí, které spolu odpoledne podnikneme. Necítili byste se jako v pasti? Možná stačilo zakřičet DOST! a prostě odejít. Bohužel, to jsem nedokázala. Věděla jsem, co mi pomůže.

Večer rychle do koupelny. Žiletka v mé skříňce mi již jednou pomohla. Snad splní svůj účel i podruhé. Na levé ruce mám stále čerstvé řezy. Zkusím uchopit žiletku levou rukou, ale touto rukou nic nesvedu. Vrátím zpět žiletku do pravé ruky. Sundám si kalhoty. Řezy na nohou přece půjdou lépe zakrýt.

Druhý den ráno jsme měli jít s Liborem do zoo. K mé smůle bylo horko, jenomže jsem si nemohla dovolit obléct si krátké kalhoty. Na otázku, proč jsem si v takovém počasí oblékla dlouhé džíny, jsem jen odpověděla: "Proč ne?"
Večer to tak snadné nebylo. Seděli jsme vedle sebe, dívali se na film a Libor mě najednou pohladil po stehně. Rychle jsem se odtáhla. Jeho dotek na mém rozřezaném stehně pálil jako oheň. Výmluva typu, že nemám náladu, ho neuspokojila. Možná ho to na chvíli urazilo, nenechal se však tak lehce odradit. Ačkoliv jsem se svou poraněnou vyhýbala jeho dotekům, občas o ni zavadil byť třeba omylem. Ta bolest se nedala vydržet.

"Sundej si kalhoty." Řekl najednou. Sundat si kalhoty? V žádném případě bych to udělat nemohla. A kdyby ano, co bych měla říct? Že mě poškrábala kočka? Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím nesmyslnější výmluvy mě napadaly. Až najednou mi hlavou prolítla jedna myšlenka...

"Jak jsi vlastně věděl, že jsem chtěla jít na kafe s Yvet?" Zeptala jsem se Libora.
"Vždyť jsi mi to sama říkala." Odpověděl zaskočeně, ale přesto suverénně. Stála jsem si za tím, že jsem se před ním nikdy nezmínila o tom, že bychom si spolu psaly. Už jen kvůli tomu, že mají s Yvet společnou minulost.
"Řekla jsem, že jde o kafe s kamarádkou, neřekla jsem se kterou. Ty přece ani nevíš, že se s Yvet kamarádíme."

Mávl rukou a odešel. Jen tak, beze slova. Jako by neviděl význam v tom to dále řešit. To se ale změnilo po pár minutách, kdy vběhl za mnou zpět do místnosti.

"Vím to, protože jsem si to přečetl. Četl jsem celou vaši konverzaci. A možná i jiné."
Nerozumněla jsem to, co se mi snaží říct. Potom mi vysvětlil, jak jsem se jednou u něj zapomněla odhlásit ze svého profilu a jemu to nedalo. Přečetl si vše o naší domluvě, že se Libor nikdy nedozví o přátelství mezi mnou a Yvet. Přečetl si i konverzace s ostatními, kde jsem probírala čistě dívčí věci. Jsou to věci, o kterých by kluk neměl vědět. A i když jsem tam neskrývala žádné tajemství, které by se ho mělo nějak dotknout nebo jakkoliv ranit, vnímala jsem to jako neskutečnou zradu z jeho strany. Jak byste se cítili, kdyby vám váš přítel takovýmto způsobem narušil soukromí? Připadala jsem si před ním průhledná, bez obalu, nahá. Věděl úplně všechno. Viděla jsem v jeho očích, jak si užívá to, že vidí skrze mne. Nebylo nic, co by nevěděl.


Šokem se mi zapotily ruce. Otřela jsem si dlaně o stehna a v tu chvíli mi to došlo. Neví všechno. Nevěděl, jaké tajemství skrývalo mé zakryté stehno. Jeho pohled mě vyzýval k tomu, abych něco řekla. Nechtěla jsem říkat vůbec nic. Stoupla jsem si, pomalu sundala kalhoty. Sledovala jsem jeho výraz v obličej. Doteď si myslel, že ví všechno. Že mě má dokonale přečtenou. Doslova...

A tak jsme tam stáli. On, který věděl vše, ale to nejdůležitější mu uniklo. A já, bez kalhot a zrazená.
 

První pokus

17. května 2018 v 7:16 |  Kapitola I.
První řez byl asi nejtěžší. Nevěděla jsem, co od toho mám očekávat. Neměla jsem tušení, k čemu to povede. Věděla jsem ale naprosto přesně, co chci, aby se stalo. Chtěla jsem jakousi únikovou cestu. Ale pořád jsem se ptala: Opravdu se mi tím uleví? Bude to bolet? A mám to potom někomu ukázat? Určitě by si jen mysleli, že chci být zajímavá. Znáte to, takový ten trend, kdy si ubližujete jenom tak. Ano, mluvím o sebepoškozování. Já nikdy nechtěla být ničím zajímavá. Vždy mi šlo jen o to, abych byla šťastná. Tak proč jsem měla pocit, že mě právě tohle udělá šťastnou? A kde je ta hranice mezi ubližováním si "jen tak" a ubližováním si za účelem lepšího pocitu?

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nikdy nepořezala jen tak. Ve čtvrté třídě bylo na naší škole moderní vyrývat si na ruku iniciál svého idola. K tomu jsme používali kružítko, to jsme měli vždy při ruce. Výborný nápad vytvořit si takto vzpomínku na kluka, který ani nevěděl, že existujete. K čemu to vlastně bylo dobré? Asi se díky tomu vytvořila parta, která si měla o čem povídat. V té době nás vůbec nenapadlo, že takové dětské blbnutí může mít nějaké následky. Při hlubším řezu nám iniciály mohly zůstat na rukou pěkně dlouho, nemluvě o tom, že zarývat si do ruky kružítko je z hlediska zdraví vážně nevhodné. Zarývat si do ruky cokoliv je zdravotně nevhodné! Na jizvu ve tvaru F mi naštěstí zůstaly jen vzpomínky. A popravdě, už ani nevím, o koho se jednalo. Filip? Felix? Ferdinand?

Tohle ale nebyl ten první řez, o kterém se chci zmínit. Chtěla jsem mluvit o řezu, od kterého jsem očekávala víc. Uvolnění, očištění od všechno špatného, útěk z reality. Nepopisuje se to snadno, jelikož si nepamatuji popadnutí žiletky a provedení řezu. Vzpomínám si jen na křik a pláč, nasledně pohled na mou krvavou ruku, pocit úlevy, klid.

K tomuto činu mě vedl sled několika událostí, které mě potkávaly od dětství. Všechny tyto události na mě měly dopad až kolem mého 16. roku. Jako by čekaly někde v koutě, až budu tak slabá, že jim nedokážu dále čelit. Ale já jsem si svou cestu ven našla. A tehdy jsem si myslela, že je to ta správná cesta.

Proč si nepamatuji tolik detailů z oného ubližování? Byla jsem v tranzu? Nebo už tak psychicky unavená, že mozek vypl a nesoustředil se na to, co dělám? To probuzení z tohoto tranzu byl ten důvod, proč jsem si začala ubližovat. Ten pocit, že všechno špatné se ze mě dostává ven, byl pro mě k nezaplacení. Připadala jsem si jako znovuzrozená.

Den, kdy se odehrál tento můj "první pokus", jsem byla od rána úplně mimo. Takové to, kdy ráno vykročíte levou nohou. Nic se vám nedaří, nechce se vám mluvit, poslouchat, jíst ani pít. Jenom se zachumlat do postele, nad ničím nepřemýšlet a prostě spát. Jenomže ono to nejde nad ničím nepřemýšlet. V hlavě mi začaly kolovat myšlenky, které mě měly napadat už když jsem byla malé dítě. Rozvedli se naši kvůli mně? Proč táta odešel tak daleko a už se nevrátil? To mě opravdu ani nechce vidět?

Našise rozvedli, když mi byly 4 roky. V té době jsem to snášela opravdu dobře. Nevzpomínám si, že bych snad někdy plakala a tesknila po tatínkovi. Držela jsem to v sobě až do mých šestnácti let. Jak je možné v sobě něco tak dlouho držet a vlastně o tom ani nevědět? A jak vám může někdo tolik chybět a vůbec si to neuvědomovat? Ten den mi to všechno začalo docházet. Nevím, proč zrovna ten den. Ale právě tyto myšlenky, které se mi honily hlavou celý den, mě dá se říct donitily k tomu, co jsem nikdy neměla začít dělat.

Asi nejsem dost dobrá na to, aby se o mě táta zajímal. Málo jsem se snažila, nic jsem v životě nedokázala. Není divu, že mě nikdy nechtěl vidět. A nic se na tom nezmění.

"Proč pořád brečíš?" Ptala se mě máma po celý den. Vždycky jsem řekla, že jsem v pořádku. Ale někde uvnitř jsem doufala, že si za mnou sedne a v klidu si o tom se mnou popovídá. Nejsem typ člověka, který své problémy vysype na první dobu. Potřebuji, aby se se mnou zacházelo opatrně. A neměla by snad máma vědět, co na její dítě platí? Jak mu pomoci v jakékoliv situaci? (Nemyslím to zle, moje máma je boží. Jen v tomhle jsem potřebovala jiné zacházení než to, které následovalo.)

"Když chceš brečet, tak si breč. Jestli si myslíš, že ti to pomůže."

Nepomůže! Věděla jsem to. Ale co by mi tak mohlo pomoct? Rychle do koupelny. Popadnout žiletku pravou rukou. Letmý pohled do zrcadla, potom na mou ruku, znovu do zrcadla, na žiletku a....

Vážně z těch pár škrábanců teče tolik krve? Štípe to, ale je to příjemné. Tou krví jde všechno špatné pryč. Najednou jsem úplně uvolněná. Nezáleží mi na tom, že o mě táta nestojí. To byly myšlenky, které se mi v tu chvíli honily hlavou. Bylo mi skvěle. Teď to jen nějak zamaskovat a dělat, jako by se nic nestalo.
Jak dlouho může ten dobrý pocit trvat?

Každá jizva má svůj příběh...

16. května 2018 v 22:35 |  Úvodem
Tato věta provází celý můj příběh. Příběhy všech jizev, které mi na těle zůstaly. Každý nějaké máme. Pořádně si prohlédněte své tělo a zeptejte se sami sebe: Vznikla tahle jizva při první rvačce s mým sourozencem? Zapříčinil vznik té jizvy na čele alkohol? Těžko říct, možná jste byli tak na mol, že si to nepamatujete. Nebo jsou to snad jizvy, které považujete za krásné, protože vám darovaly ten nejkrásnější dar v životě - vaše dítě?

Všechny tyto jizvy k životu patří. Nijak se jim neubráníme. Ale co když máte na těle i takové, které tam vůbec být nemusely? Ty, které jste si způsobili sami... Ty, které jste si sami vytvořili kvůli někomu či něčemu... Ty, které byly naprosto zbytečné...



Kam dál

Reklama