Přítel...

17. května 2018 v 22:15 |  Kapitola II.
Zatím jsem vůbec nezmínila, že jsem v té době měla přítele. Libora... Byl to můj první vážný vztah. Vlastně nás obou. Byla to taková ta idilická láska. Neexistovaly mezi námi žádné rozbroje. Nebylo nic, co by nás mohlo rozdělit. Až na jednu věc.

Dokázali byste se dívat na to, jak si ubližuje ten, koho máte opravdu rádi? Až teď s odstupem času začínám chápat, že sledovat utrpení druhého a nevědět, jak mu pomoct, je nejhorší pocit na světě. Ta bezradnost...

Jistě to znáte. První měsíce zamilovanosti... Toužíte být pořád spolu. Usínat vedle sebe, stejně tak se i probouzet. Být tu jeden pro druhého, dennodenně. Najednou uplyne několik měsíců a vy si začnete uvědomovat spoustu věcí, které vás v zaslepení té zamilovanosti vůbec nezajímaly. Jak se mají moji přátelé? Randí moje nejlepší kamarádka stále s tím namyšleným studentem z vedlejší třídy? Už je z mého kamaráda strýček? Nevěděla jsem o svých přátelích nic. Starala jsem se jen o sebe a o to, abychom byli s Liborem každičkou volnou chvíli spolu. Všeho moc škodí, říká se. A mě v tu chvíli rozesmutnilo, že jsem šťastná, ale vlastně se o to štěstí nemám s kým podělit. Jsme lidé. Jsme určeni k tomu žít ve skupinách. Ať už jsou to přátelé, rodina nebo kolegové. A mít kolem sebe přátele, to je nesmírně důležité. Alespoň pro mě... A proto jsem se rozhodla to změnit.

Jak těžké může být najít zlatý střed mezi trávením času s přítelem a trávením času s přáteli? Běžně to není žádný problém. Pokud váš přítel nemá z nějakého důvodu pocit, že trávením času s přáteli mu dáváte najevo nezájem o váš vztah. Co si vyberete? Budete raději pořád se svým přítelem, abyste mu ukázali svou lásku? Nebo se i přes jeho očividný nesouhlas budete řídit svými vlastními pocity?

Ze začátku to fungovalo. Vídala jsem se více s přáteli. A když jsme se nemohli vidět, psali jsme si alespoň na facebooku. I tyhle online konverzace mi velice chyběly. Měla jsem opět kamarády, kterým se mohu svěřit se všemi problémy. Jenomže postupně naše komunikace probíhala právě pouze přes internet. Libor vymýšlel stále více a více programů pro náš společný volný čas. Nemohla jsem odmítnout. Nebo ano?

Vždy máme možnost volby. Často si neuvědomujeme, že záleží jen na nás, pro co se rozhodneme. Žádná volba není špatná ani správná. Je to zkrátka naše volba. A já se vždy rozhodla pro Libora. Cenila jsem si toho, že jsme s přáteli v kontaktu alespoň přes sociální sítě. Moje nejlepší kamarádka Yvet zrovna prožívala těžké chvíle a snažila jsem se jí být oporou alespoň touto cestou. Shodou okolností byla Yvet bývalá přítelkyně Libora. Ani jedna jsme v tom nikdy neviděly problém, pokud zůstane naše přátelství mezi námi. Tak nějak jsme si myslely, že pro Libora by to nebylo příjemné.

Psát si s někým je fajn, ale povídat si z očí do očí je něco docela jiného. Postupem času jsem si připadala čím dál více svázaná. Svázaná v romantickém a krásném vztahu. Je vůbec možné si na něco takového stěžovat? Každý přece touží mít láskyplný vztah, no ne?

"Je to jen kafe s kamarádkou. Odpoledne budeme zase spolu."
Věta, kterou jsem sdělila Liborovi jedno ráno. Cítila jsem, že potřebuji čistě dívčí sedánek a probrat vše, co s ním zkrátka probrat nemohu. Nicméně Libor neměl vůbec žádné porozumnění.
"Vždyť si s Yvet pořád píšete. To, co proberete u kávy, můžete probrat večer na chatu." Uvedl svůj proslov a pokračoval vyjmenováváním věcí, které spolu odpoledne podnikneme. Necítili byste se jako v pasti? Možná stačilo zakřičet DOST! a prostě odejít. Bohužel, to jsem nedokázala. Věděla jsem, co mi pomůže.

Večer rychle do koupelny. Žiletka v mé skříňce mi již jednou pomohla. Snad splní svůj účel i podruhé. Na levé ruce mám stále čerstvé řezy. Zkusím uchopit žiletku levou rukou, ale touto rukou nic nesvedu. Vrátím zpět žiletku do pravé ruky. Sundám si kalhoty. Řezy na nohou přece půjdou lépe zakrýt.

Druhý den ráno jsme měli jít s Liborem do zoo. K mé smůle bylo horko, jenomže jsem si nemohla dovolit obléct si krátké kalhoty. Na otázku, proč jsem si v takovém počasí oblékla dlouhé džíny, jsem jen odpověděla: "Proč ne?"
Večer to tak snadné nebylo. Seděli jsme vedle sebe, dívali se na film a Libor mě najednou pohladil po stehně. Rychle jsem se odtáhla. Jeho dotek na mém rozřezaném stehně pálil jako oheň. Výmluva typu, že nemám náladu, ho neuspokojila. Možná ho to na chvíli urazilo, nenechal se však tak lehce odradit. Ačkoliv jsem se svou poraněnou vyhýbala jeho dotekům, občas o ni zavadil byť třeba omylem. Ta bolest se nedala vydržet.

"Sundej si kalhoty." Řekl najednou. Sundat si kalhoty? V žádném případě bych to udělat nemohla. A kdyby ano, co bych měla říct? Že mě poškrábala kočka? Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím nesmyslnější výmluvy mě napadaly. Až najednou mi hlavou prolítla jedna myšlenka...

"Jak jsi vlastně věděl, že jsem chtěla jít na kafe s Yvet?" Zeptala jsem se Libora.
"Vždyť jsi mi to sama říkala." Odpověděl zaskočeně, ale přesto suverénně. Stála jsem si za tím, že jsem se před ním nikdy nezmínila o tom, že bychom si spolu psaly. Už jen kvůli tomu, že mají s Yvet společnou minulost.
"Řekla jsem, že jde o kafe s kamarádkou, neřekla jsem se kterou. Ty přece ani nevíš, že se s Yvet kamarádíme."

Mávl rukou a odešel. Jen tak, beze slova. Jako by neviděl význam v tom to dále řešit. To se ale změnilo po pár minutách, kdy vběhl za mnou zpět do místnosti.

"Vím to, protože jsem si to přečetl. Četl jsem celou vaši konverzaci. A možná i jiné."
Nerozumněla jsem to, co se mi snaží říct. Potom mi vysvětlil, jak jsem se jednou u něj zapomněla odhlásit ze svého profilu a jemu to nedalo. Přečetl si vše o naší domluvě, že se Libor nikdy nedozví o přátelství mezi mnou a Yvet. Přečetl si i konverzace s ostatními, kde jsem probírala čistě dívčí věci. Jsou to věci, o kterých by kluk neměl vědět. A i když jsem tam neskrývala žádné tajemství, které by se ho mělo nějak dotknout nebo jakkoliv ranit, vnímala jsem to jako neskutečnou zradu z jeho strany. Jak byste se cítili, kdyby vám váš přítel takovýmto způsobem narušil soukromí? Připadala jsem si před ním průhledná, bez obalu, nahá. Věděl úplně všechno. Viděla jsem v jeho očích, jak si užívá to, že vidí skrze mne. Nebylo nic, co by nevěděl.


Šokem se mi zapotily ruce. Otřela jsem si dlaně o stehna a v tu chvíli mi to došlo. Neví všechno. Nevěděl, jaké tajemství skrývalo mé zakryté stehno. Jeho pohled mě vyzýval k tomu, abych něco řekla. Nechtěla jsem říkat vůbec nic. Stoupla jsem si, pomalu sundala kalhoty. Sledovala jsem jeho výraz v obličej. Doteď si myslel, že ví všechno. Že mě má dokonale přečtenou. Doslova...

A tak jsme tam stáli. On, který věděl vše, ale to nejdůležitější mu uniklo. A já, bez kalhot a zrazená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama