První pokus

17. května 2018 v 7:16 |  Kapitola I.
První řez byl asi nejtěžší. Nevěděla jsem, co od toho mám očekávat. Neměla jsem tušení, k čemu to povede. Věděla jsem ale naprosto přesně, co chci, aby se stalo. Chtěla jsem jakousi únikovou cestu. Ale pořád jsem se ptala: Opravdu se mi tím uleví? Bude to bolet? A mám to potom někomu ukázat? Určitě by si jen mysleli, že chci být zajímavá. Znáte to, takový ten trend, kdy si ubližujete jenom tak. Ano, mluvím o sebepoškozování. Já nikdy nechtěla být ničím zajímavá. Vždy mi šlo jen o to, abych byla šťastná. Tak proč jsem měla pocit, že mě právě tohle udělá šťastnou? A kde je ta hranice mezi ubližováním si "jen tak" a ubližováním si za účelem lepšího pocitu?

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nikdy nepořezala jen tak. Ve čtvrté třídě bylo na naší škole moderní vyrývat si na ruku iniciál svého idola. K tomu jsme používali kružítko, to jsme měli vždy při ruce. Výborný nápad vytvořit si takto vzpomínku na kluka, který ani nevěděl, že existujete. K čemu to vlastně bylo dobré? Asi se díky tomu vytvořila parta, která si měla o čem povídat. V té době nás vůbec nenapadlo, že takové dětské blbnutí může mít nějaké následky. Při hlubším řezu nám iniciály mohly zůstat na rukou pěkně dlouho, nemluvě o tom, že zarývat si do ruky kružítko je z hlediska zdraví vážně nevhodné. Zarývat si do ruky cokoliv je zdravotně nevhodné! Na jizvu ve tvaru F mi naštěstí zůstaly jen vzpomínky. A popravdě, už ani nevím, o koho se jednalo. Filip? Felix? Ferdinand?

Tohle ale nebyl ten první řez, o kterém se chci zmínit. Chtěla jsem mluvit o řezu, od kterého jsem očekávala víc. Uvolnění, očištění od všechno špatného, útěk z reality. Nepopisuje se to snadno, jelikož si nepamatuji popadnutí žiletky a provedení řezu. Vzpomínám si jen na křik a pláč, nasledně pohled na mou krvavou ruku, pocit úlevy, klid.

K tomuto činu mě vedl sled několika událostí, které mě potkávaly od dětství. Všechny tyto události na mě měly dopad až kolem mého 16. roku. Jako by čekaly někde v koutě, až budu tak slabá, že jim nedokážu dále čelit. Ale já jsem si svou cestu ven našla. A tehdy jsem si myslela, že je to ta správná cesta.

Proč si nepamatuji tolik detailů z oného ubližování? Byla jsem v tranzu? Nebo už tak psychicky unavená, že mozek vypl a nesoustředil se na to, co dělám? To probuzení z tohoto tranzu byl ten důvod, proč jsem si začala ubližovat. Ten pocit, že všechno špatné se ze mě dostává ven, byl pro mě k nezaplacení. Připadala jsem si jako znovuzrozená.

Den, kdy se odehrál tento můj "první pokus", jsem byla od rána úplně mimo. Takové to, kdy ráno vykročíte levou nohou. Nic se vám nedaří, nechce se vám mluvit, poslouchat, jíst ani pít. Jenom se zachumlat do postele, nad ničím nepřemýšlet a prostě spát. Jenomže ono to nejde nad ničím nepřemýšlet. V hlavě mi začaly kolovat myšlenky, které mě měly napadat už když jsem byla malé dítě. Rozvedli se naši kvůli mně? Proč táta odešel tak daleko a už se nevrátil? To mě opravdu ani nechce vidět?

Našise rozvedli, když mi byly 4 roky. V té době jsem to snášela opravdu dobře. Nevzpomínám si, že bych snad někdy plakala a tesknila po tatínkovi. Držela jsem to v sobě až do mých šestnácti let. Jak je možné v sobě něco tak dlouho držet a vlastně o tom ani nevědět? A jak vám může někdo tolik chybět a vůbec si to neuvědomovat? Ten den mi to všechno začalo docházet. Nevím, proč zrovna ten den. Ale právě tyto myšlenky, které se mi honily hlavou celý den, mě dá se říct donitily k tomu, co jsem nikdy neměla začít dělat.

Asi nejsem dost dobrá na to, aby se o mě táta zajímal. Málo jsem se snažila, nic jsem v životě nedokázala. Není divu, že mě nikdy nechtěl vidět. A nic se na tom nezmění.

"Proč pořád brečíš?" Ptala se mě máma po celý den. Vždycky jsem řekla, že jsem v pořádku. Ale někde uvnitř jsem doufala, že si za mnou sedne a v klidu si o tom se mnou popovídá. Nejsem typ člověka, který své problémy vysype na první dobu. Potřebuji, aby se se mnou zacházelo opatrně. A neměla by snad máma vědět, co na její dítě platí? Jak mu pomoci v jakékoliv situaci? (Nemyslím to zle, moje máma je boží. Jen v tomhle jsem potřebovala jiné zacházení než to, které následovalo.)

"Když chceš brečet, tak si breč. Jestli si myslíš, že ti to pomůže."

Nepomůže! Věděla jsem to. Ale co by mi tak mohlo pomoct? Rychle do koupelny. Popadnout žiletku pravou rukou. Letmý pohled do zrcadla, potom na mou ruku, znovu do zrcadla, na žiletku a....

Vážně z těch pár škrábanců teče tolik krve? Štípe to, ale je to příjemné. Tou krví jde všechno špatné pryč. Najednou jsem úplně uvolněná. Nezáleží mi na tom, že o mě táta nestojí. To byly myšlenky, které se mi v tu chvíli honily hlavou. Bylo mi skvěle. Teď to jen nějak zamaskovat a dělat, jako by se nic nestalo.
Jak dlouho může ten dobrý pocit trvat?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leňule Leňule | 17. května 2018 v 8:41 | Reagovat

Kdy bude další kapitola?
L.

2 Petra K. Petra K. | 17. května 2018 v 8:41 | Reagovat

Výborný! Je to čtivý a líbí se mi, že to není tak dlouhý. :-)

3 Jeife Jeife | E-mail | Web | 17. května 2018 v 16:42 | Reagovat

Smutnej pribeh ... co jit a s mamou si o tom zacit prvni :) treba se mama boji tohle tema otevrit :)

4 priznanijizev priznanijizev | 17. května 2018 v 19:12 | Reagovat

[3]:
Ahoj, Jeife.
Je to příběh z minulosti. V dalších článcích budu popisovat, co se dělo dál. Včetně toho, jak se k tomu postavila právě moje máma. :-)

5 Jeife Jeife | 18. května 2018 v 6:11 | Reagovat

[4]: Jsem rada, ze se veci meni. Dik za odpoved :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama